O ŠKOLE

Narozen 1952 v Táboře, absolvent školy z roku 1972. Po absolvování studia keramiky na VŠUP Praha pracoval na volná noze v keramice, od roku 1986 do roku 2015 působil jako učitel odborných předmětů (kreslení, modelování) na SUPŠ Bechyně. Účastnil se a stále se účastní řady skupinových výstav, sám také aktivně vystavuje a je zastoupen v muzeích i soukromých sbírkách v České republice i v zahraničí. Více než dvě desítky let působí jako lektor na letních výtvarných kurzech pro veřejnost, které pořádá SUPŠ Bechyně.

Karel Dvořák, narozen 1965 v Humpolci, je absolventem školy z roku 1984. Absolvoval studium v ateliéru keramiky a porcelánu na VŠUP v Praze (prof. Václav Šerák). V současné době pracuje jako keramik a pedagog na SUPŠ Anežky České v Českém Krumlově, zabývá se tvorbou užitkové i volné keramiky a zároveň působí jako umělec, který hraje na několik nástrojů (housle, kytara, bajnjo) a je v okruhu hudebníků, spojených s naší školou a s krumlovskou a bechyňskou bohémou. Několik let působí jako předseda maturitních komisí na naší škole, příležitostně vystavuje s výtvarnou skupinou 9+ (volné sdružení výtvarných pedagogů naší školy).

Jedním z nejvýznamnějších absolventů bechyňské školy je bezpochyby Otto Gutfreund, rodák ze Dvora Králové, který zde studoval v letech 1903 – 1906. Po absolvování keramické školy vystudoval v letech 1906 – 1909 uměleckoprůmyslovou školu v Praze u profesora Josefa Drahoňovského. Zvláště významně jej ovlivnil roční pobyt v soukromé škole Grand Chaumiére v Paříži, jejíž sochařské oddělení vedl Emille-Antoine Bourdelle. V Paříži docházel do ateliéru Františka Kupky a patrně se osobně znal s Raymondem Duchampem-Villonem a dalšími významnými umělci té doby.

Po návratu do Čech se Gutfreund stal členem Skupiny výtvarných umělců (1911) a začal rozpracovávat podněty francouzského kubismu. Roku 1914 přesídlil do Paříže a po vyhlášení 1. světové války se zapojil do československého odboje. Zúčastnil se například bojů v Alsasku v letech 1914 a 1915; omylem strávil i nějaký čas v zajateckém táboře v Provenci, kde v obtížných podmínkách tvořil dřevěné plastiky.
 
Roku 1920 se Gutfreund vrátil do vlasti a stal se členem SVU Mánes. V té době nastal v jeho tvorbě výrazný obrat od kubismu k sociálnímu civilismu. Roku 1926 byl Gutfreund jmenován profesorem dekorativního sochařství na UMPRUM v Praze. Zde působil do své tragické smrti - roku 1927 utonul ve Vltavě.
 
Za nejvýznamnější Gutfreundovy přínosy pro české sochařství lze označit radikální deformaci tvarů v duchu picassovského kubismu (začal s ní dokonce jako jeden z prvních sochařů vůbec) a sociální civilismus (zahájil jej autoportrétem z roku 1919). Jím se Gutfreund obracel k všednímu životu a k oslavě lidské práce – vytvářel zejména žánrové motivy a alegorie řemesel. Základem tohoto nového stylu byl oblý tvar a výstavba figur jako stylizovaná sestava válců, koulí a hranolů. Plastiky vytvářel hlavně z pálené hlíny jakoby na hrnčířském kruhu a jejich povrch polychromoval. Od roku 1927 se Gutfreund vracel ke kubistické problematice a lyrizoval volně pojaté kubistické tvarosloví.
 
Otto Gutfreund byl výjimečný proto, že uvedl české sochařství do nejživějších vývojových proudů sochařství světového. Aplikoval principy kubistické malby a reliéfní tvorby na volnou sochu a po 1. světové válce se pokusil o to, aby sochařství sloužilo oslavě života a lidské práce. Jeho dílo lze řadit k nejlepším kapitolám českého umění 20. století.

Tělocvičné sdružení žáků c.k. odborné školy keramické v Bechyni 1904;
v třetí řadě zdola druhý zleva je Otto Gutfreund (foto: archiv školy)

Gutfreundův dopis mamince z počátku jeho studií v Bechyni

já nevím, kolikátého dnes je (Bechyně, počátek podzimu 1903)

Milá maminko!
Ani nevíš, jak je to doma hezké. Je to tu sice hezké, ale s doma není ani žádného přirovnání. Byl jsem doprovodit tatínka na nádraží a celou cestu zpět jsem plakal. Když jsem šel po náměstí, díval se pan ředitel Porges s paní z okna, já jsem je pozdravil a on na mě volal, že mám přijít zítra do ředitelny. Mám tady na pokoji devatenáct svatých obrázků a fůru fotografií, když se na ně podívám, vzpomenu si na svůj pokojíček, dám se do pláče. K večeři jsem dostal dva řízky, jeden velký a jeden malý, ten malý jsem snědl, ale ten velký jsem už nemohl; po večeři jsem dostal hrníček čaje. Před večeří tu byla nějaká „teta shora“ a teď tu sedí zas a mele hubou až bůh brání. Mladá mně tu sedí u stolu a čumí mně do psaní. Píšu a za podložku mám pražské noviny. Musíš mi poslat ten knoflík od haveloku, je v neetischlu v šuplátku. „Tetička shora“ mě těší, že její synovec musel už od šesti let být pryč. Když jsem šel pro známky, šel jsem nejdřív k nějakému schnittvorákovi, celou cestu jsem se motal jako opilý a v trafice jsem se dal do pláče. Odpusť, že tak špatně píšu, mám pořád kalné oči.

Všechny zdraví Tvůj Otto

(Zdroj: Encyklopedie českého výtvarného umění, Academia, Praha, 1975
Otto Gutfreund, zázemí tvorby, Odeon, Praha, 1989)

Bechyňský rodák, jeden z prvních žáků školy, kterou absolvoval v roce 1886. Jeho talentové předpoklady ho přivedly ke studiu na pražské Umělecko-průmyslové škole, kde navštěvoval ateliér profesora J. V. Myslbeka. Podle slov svého profesora i spolužáků byl jeho nejnadanějším žákem. Bohužel podlehl střevnímu tyfu ve věku pouhých 24 let.

Profesor Myslbek v řeči nad jeho rakví vyjádřil hodnocení svého žáka slovy: „Zemřel umělec Bohem nadaný.“ Sochař, který byl střízlivý až skoupý na slova chvály, zde neváhal s uznáním.

O životě sochaře Hoška se zřejmě více nedovíme, ale můžeme si přiblížit jeho dílo. Bylo samozřejmě poznamenáno školou prof. Myslbeka i jeho vlastenectvím. Nejčastěji se připomíná Hoškovo sochařské dílo alegorie Průmyslu pro budovu Městské spořitelny v Praze, kde také realizoval výplně oken.

František Hošek je autorem i drobnějších prací, které reprodukovala akciová továrna Keras, např. těžítko „Ukaž zoubek“ v terakotě a bílé fajanci, podnos „Amoret“, reliéfy Mánesa, Tyrše, Fügnera, Žižky, Smetany aj. Velmi známý je medailon „Madona s Ježíškem“ v terakotě a „Uzdravení slepého“. Z jeho posledních prací je skica k pomníku Jana Sladkého Koziny na vrch Hrádek u Domažlic, který ovšem už musel realizovat sochař Čeněk Vosmík. Dále lyrická kompozice „Loučení“ (klauzurní práce), která je ve sbírkách Městského muzea v Bechyni a dalo by se říci s Ladislavem Stehlíkem, že až symbolicky napovídá blízkou smrt.

(Zdroj: web Města Bechyně, Anna Plachtová)