O ŠKOLE

Rodák z Klatov, absolvent architektury na České technice v Praze a Umělecko-průmyslové školy ve Vídni. Po státních zkouškách z kreslení a modelování byl na praxi na české reálce v Plzni a v ateliéru profesora Seidana v Praze.
 
Od února 1884 byl ustanoven správcem a po roce ředitelem c.k. odborné školy keramické v Bechyni. Škola se potýkala s prostorovými problémy i s nedostatečným vybavením. Po třech letech od založení (září 1887) se přestěhovala do nové budovy upravené z bývalého špýcharu. Ke kamnářskému a hrnčířskému oboru mohla přibýt i keramická malba.
 
V roce 1899 byl Josef Mašek povolán na ředitelské místo státní odborné školy šperkařské v Turnově, kde se postaral o reorganizaci školy a o stavbu nové budovy. Působil zde až do odchodu do důchodu v roce 1921.
 
Na Bechyni stále vzpomínal a v penzi zde pravidelně trávil celé léto. Základy, které zdejší škole dal, mu zajistily čestné místo v odborném školství i v keramické praxi.
 
Ze vzpomínek Josefa Maška:
„…ministerstvo… ke konci února 1884 ustanovilo mne správcem jejím, nařídivší, abych se postaral, aby 1. března započalo se vyučovati. 27. února přijel jsem z Chrudimě do bechyně, úplně zaujat činoplodnými myšlenkami. Na opatření školních pomůcek, knih, předloh, modelů a jiných předmětů pro dílnu, postavení mufle atd. poukázalo ministerstvo vyučování pro dobu od 1. března do 31. prosince 1884 obnos celých 500 zlatých. To byl obnos věru obdiv vzbuzující, nikoli ale výší, nýbrž nepatrností. Obec něco nábytku dodala a něco zapůjčila… ostatní jsem dodal na úvěr. …Hned den nato zahájeno bylo vyučování žactva, přijatého do 1. ročníku odboru kamnářského.

Učebnic odborných nebylo, škola keramická s odborem kamnářským v celé Evropě tenkráte také nebyla, neměli jsme tudíž vzoru, a tak jsme museli sestaviti jednak učebnou osnovu, pro níž také vzoru nebylo, a učivo, pro něž odborná literatura keramická soustředěna také nebyla, a museli jsme látku shledávati a žactvu ji diktovati. Různými pracemi takového druhu byli jsme od vlastní působnosti odborně školské oddalováni a zdržováni, ale vše jsme rádi vykonali, uvědomujíce sobě, že pracujeme pro školu výhradně českou…“
 
I z těchto vzpomínek je patrné, že založení keramické školy v Bechyni mělo také význam politický: škola měla posílit českou keramickou výrobu v konkurenčním zápase s průmyslem německým.

(Zdroj: web Města Bechyně)

Významná bechyňská pedagogická osobnost, učitel češtiny a počtů v keramické škole v letech 1910 - 1915, autor publikace Popis okresu bechyňského (1928). Arnošt Chleborad se narodil 6. února 1859 v Habrech na Čáslavsku. Studoval na gymnáziu v Jihlavě, poté se stal učitelem v Krucemburku, kde se seznámil se svou budoucí ženou Pavlou Pujmanovou (1863 - 1942), neteří Karla Havlíčka Borovského (její matka Jana Pujmanová, 1832 - 1913, sestra K. H. Borovského, je pohřbena na bechyňském "starém hřbitově"). V roce 1901 se Arnošt Chleborad stal učitelem na bechyňské měšťance.

Arnošt Chleborad byl po celý svůj život velmi pracovitý, iniciativní a i v Bechyni se věnoval nejen práci ve školách, ale i veřejné činnosti. Oživil práci v řemeslnické besedě, pořádal výlety, zábavy, přednášel, hrál divadlo, staral se o spolkovou knihovnu. Od r. 1903 se stal členem bechyňského Sokola, propagoval jeho význam a důležitost v životě národa. Vstoupil do zpěváckého spolku „Lužničan“, kde byl i pokladníkem a jednatelem. Zde také pořádal mnoho zábav a vystoupení. Pracoval i se svou manželkou v Červeném kříži, paní Chleboradová byla činná jako předsedkyně místního odboru Pošumavské jednoty. Velmi činorodý byl v Bechyni Okrašlovací spolek, jehož byl Arnošt Chleborad od roku 1903 členem ve funkci jednatele. Zasloužil se hlavně o květinovou výzdobu oken a záhonů. Jeho láskou byla historie, jak ostatně ukazují publikace "Popis okresu bechyňského. Na oslavu 10. výročí trvání Československé republiky a na paměť 80letého zrušení roboty“ a „Ze starých pamětí Bechyně“.

Jeho základní činností byla samozřejmě pedagogická práce. Učil na obecné a měšťanské škole a na žádost ředitele Státní odborné školy keramické Aloise Porgese přijal místo výpomocného učitele na pokračovací učňovské škole. Učil také soukromě němčinu dívky, které chtěly dále studovat, protože v Bechyni byla jen chlapecká měšťanská škola. S okresním hospodářským spolkem založil zimní hospodářskou školu. V letech 1916 - 1925 byl ředitelem obecné měšťanské školy v Bechyni. V roce 1925 byl pensionován. Byl i členem ochotnického spolku, kde v r. 1904 režíroval hru J. Sowera „Martin Luba“ a hru E. Raupacha „Mlynář a jeho dítě“. V roce 1916 založil „Okresní péči o mládež“ určenou na podporu nemajetným rodinám, zvláště pak po 1. světové válce.

V r. 1909 se stal členem a jednatelem keramického družstva v Bechyni, kde pracoval do r. 1919, za války družstvo vedl spolu s prof. Kopeckým. Zemřel v Bechyni 11. 5. 1941, zde je také pohřben.

Arnošt Chleborad byl členem Musejního spolku, urovnal městský archiv. Seznámil se s profesorem Augustinem Sedláčkem, který v té době pracoval v zámeckém archivu a který požádal knížete Alfonse Paara o povolení Chleboradovi zde pracovat. Kníže Alfons Paar ocenil jeho práci takto:

V Praze dne 13. 9. 1928

Vysoce vážený pane řediteli.

Račte přijmouti můj vřelý dík za věnovaný výtisk Vašeho vzácného díla „Popis okresu bechyňského“. Že tak pozdě píšu, odůvodňuji tímto, že jsem měl úmysl knihu pročísti než Vám odpovím. Avšak značné zaměstnání ve službě vojenské zhatilo můj plán a dostal jsem se velmi zřídka ke čtení. Tu jsem se rozhodl Vám napsati.

Již po přečtení malé části seznal jsem, s jakou pílí a vytrvalostí jste na ní pracoval. Získal jste si zajisté velké zásluhy o uchování staré historie a starých pamětností na našem okrese a jest povinností těch, kteří v okresu žijí, Vám býti vděčni. Bude toto dílo též vzácnou památkou pro historiky a badatele budoucí.

Upřímně Vám blahopřeji k této práci. Přijměte ještě jednou můj srdečný dík a trvám s projevem obzvláštní úcty.

Váš Alfons Paar

Profesor Václav Mařan o něm napsal:

"Z místních dárců a spolupracovníků byl to pan Arnošt Chleborad, ředitel obecné a měšťanské školy, který daroval vlastnoruční dopis K. H. Borovského s původní obálkou z Brixenu, psaný Havlíčkově matce. Napsal obsahy některých historických knih a pergamenů k snazší orientaci a porozumění návštěvníků musea. Položil také základ k numismatické sbírce, do které přispěl darem."

(Volně použit materiál paní Anny Plachtové - http://www.mestobechyne.cz/cz/mesto-bechyne/z-historie/osobnosti/arnost-chleborad/)

Byla profesorkou českého jazyka na naší škole úctyhodných 43 let (1955 - 1998) a se školou ani po odchodu do důchodu neztratila kontakt a chodila vypomáhat - a to nejen na naši školu, ale i na školu základní. Za dobu své pedagogické praxe učila stovky studentů, z nichž někteří se stali jejími kolegy. Její osobitý a zároveň spravedlivý přístup k žákům byl po zásluze oceněn její oblibou u studentů, ale i u kolegů. Paní Jitka Karlíková zemřela 16. 10. 2017. V pátek 24. 11. 2017 proběhlo symbolické rozloučení v kostele sv. Michala, kostel byl plný. Děkujeme všem, kteří přišli a rozloučili se s oblíbenou profesorkou.

JITKA KARLÍKOVÁ

Scházíme se zde, abychom alespoň symbolicky uctili památku vzácného člověka, paní profesorky Jitky Karlíkové. Snad by byli povolanější řečníci, než jsem já, ale pokusím se předat několik osobních vzpomínek.

Naše škola má jednu specifiku, která, myslím, není tak úplně běžná. Učitelé učí své žáky, a ti se jako „dobří holubi“ vracejí, aby předávali to, co získali. To je případ paní profesorky Karlíkové. Učila mou třídní paní Keřkovou, učila mne, učila češtinu ve třech třídách, které jsem měl jako třídní. A když odešla do důchodu, chodila ještě vypomáhat, a to nejen k nám, ale i na základní školy v Bechyni. Pro mne byla ztělesněním toho stavu, kdy se člověku stane povolání opravdovým posláním.  S nostalgií vzpomínám na její systém výuky češtiny, na červené plus, modré plus, červený střední znak, modrý střední znak, modré mínus a červené mínus. Stejně nezapomenutelná byla její hlášení o mléčných svačinách i její roztomilé ráčkování. Velmi často vzpomínám na to, s jakým zaujetím nás před naším maturitním plesem proháněla, když jsme na předtančení nacvičovali Dvořákovu polonézu.  Teprve postupně jsem poznával, jaká učitelská osobnost nás „proti naší vůli“ vzdělává. Jakou lásku k předmětu, který vyučuje, nám dává. Tehdy, v době studií, jsem to asi ještě poznat nemohl  - slovy Oty Pavla „…byl jsem jako pes, který teprve očichává vůně nejkrásnějších nároží…“. Ve čtvrtém ročníku nám dělala třídní, a byli jsme za to rádi, protože jsme mohli poznat ji blíže a ocenit její kvality. Teprve jsme „brali rozum“.

Když jsem nastoupil do školy ve zcela jiné roli a paní profesorka se stala mou kolegyní, měl jsem možnost poznat ji z další stránky. Jako člověka, který má pochopení pro studenty a zachovává si nadhled. Nezaregistroval jsem nikoho, kdo by měl vůči paní profesorce nějakou výtku nebo by ji mohl obvinit z nespravedlnosti.

Paní profesorka Karlíková pracovala na naší škole od roku 1955 do roku 1998, tedy plných čtyřicet tři let. Dá se říci, že celý svůj produktivní věk spojila se školou, že škola byla jejím osudem. Plným právem patří k velkým učitelským osobnostem. Bylo mi ctí být jejím žákem  i kolegou.

Paní profesorko Karlíková, děkuji!

Jiří Novotný, žák a kolega

Rodák ze Svijanského Újezda na Turnovsku, žák Stanislava Suchardy. Ze Suchardova ateliéru, kam vstoupil v roce 1893, si odnesl směřování k lyrické drobnější plastice s určitým zaměřením na keramiku. Suchardova škola byla školou na tehdejší dobu moderní, v níž se realismus měnil ve francouzskou impresi. V roce 1896 nastoupil Mařan do ateliéru profesora Celdy Kloučka, kde studoval staré slohy a přírodní motivy. V letech 1900 – 1901 pobýval a pracoval v Německu, v roce 1902 odjel do Paříže. Pracoval pod vlivem francouzského impresionismu, kubismus a expresionismus ho nezasáhl. Seznámil se zde s Františkem Kupkou, Alfonsem Muchou i se Sarah Bernhardtovou. Ve Francii Mařan studoval nejen umění, ale i keramické řemeslo a vážně se zabýval plánem zřídit keramickou továrnu.

V roce 1903 si doplnil pedagogické vzdělání u profesora Breitnera v Korutanech a byl přijat na uvolněné místo učitele modelování na Státní keramické odborné škole v Bechyni. Ve svém učitelském působení podle zpráv současníků nikdy nevnucoval žákům svůj způsob vyjádření, vyučoval individuálně a byl velmi oblíben žáky i kolegy.

Ve své vlastní sochařské práci vycházel z poznávání jižních Čech, Moravy i Slovenska. Ztvárnil řadu studií krojů, ale i rokových figurek (vliv Míšně), figury s patrnými vlivy Japonska a Číny a rovněž ilustroval plastickými studiemi zážitky z 1. světové války.

Profesor Mařan byl rovněž zakladatelskou osobností bechyňského muzea, byl zapáleným průvodcem a vyhledavačem muzejních exponátů. Zasloužil se o bohaté zastoupení keramiky v muzejních sbírkách. Rovněž se organizačně podílel na vzniku a rozvoji bechyňského keramického družstva Keras. Byl nezapomenutelnou osobností bechyňského kulturního života a jedním z těch, kteří bez nadsázky tvořili školu.  

(Použit text Bohumila Dobiáš st. k šedesátinám profesora Mařana z roku 1939; celý text naleznete ZDE)