Významné osobnosti
Miroslav Jakubčík (1964) se narodil v Žilině, naši školu absolvoval v roce 1985. Zabývá se keramikou, designem a volnou sochařskou a malířskou tvorbou. Více o autorovi a ukázky jeho prací naleznete na http://www.jakubcik.cz/index.php.
V únoru 2016 nás opustil milý kolega a učitel, který dlouhodobě působil ve škole jako profesor matematiky a fyziky. Jako vzpomínku si zde dovolujeme uvést smuteční řeč, kterou připravil jeho kolega z pedagogického sboru Ing. Ladislav Sviták.
"Vážení smuteční hosté,
když jsem před téměř 43 lety nastoupil jako začínající učitel fyziky a chemie na zdejší střední průmyslovou školu keramickou, poznal jsem hned v prvních dnech člověka ochotně nabízejícího pomocnou ruku začátečníkovi. Tímto člověkem byl zkušený učitel matematiky, fyziky, elektrotechniky a automatizace, středoškolský profesor - kolega Josef Čáp.
Byl připraven kdykoliv přerušit svou rozdělanou práci, ukázat systém a pomoci s orientací v bohatě zásobené sbírce kabinetu fyziky, jejímž byl pyšným správcem. Cenné byly jeho rady ohledně přípravy úloh pro laboratoř fyziky a pro demonstrační pokusy ve vyučovacích hodinách. Přejímal jsem i jeho zkušenosti metodické, metody k aktivizaci žáků a udržení jejich pozornosti při vyučování. Elegantní a výchovná byla jeho řešení případných kázeňských prohřešků žáků, velmi propracovaný a účinný byl jeho systém organizace práce žáků nejen při vyučovacích hodinách, ale i na školních brigádách.
Profesor Josef Čáp jako matikář roky vytvářel školní rozvrh hodin, v podmínkách naší školy celkem komplikovanou sestavu. Několik roků před svým odchodem do důchodu nezištně a prakticky předával své zkušenosti dalším kolegům, aby byli schopni dále v této činnosti pokračovat.
Josef Čáp nastoupil místo učitele SPŠK v Bechyni v roce 1964, to mu bylo 39 let. Do té doby coby učitel prošel celým tehdejším vzdělávacím systémem od prvního stupně základní školy až po působení na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Díky této průpravě se z něho stal špičkový učitel, odborník, podávající učivo co nejvíce srozumitelnou formou. Byl samozřejmě přísný a zároveň spravedlivý, což potvrzují mnozí jeho žáci a to i ti, kteří měli s prospěchem v jeho zajisté obtížných předmětech problémy.
Byl pověstný svým smyslem pro pořádek a precizní práci a tyto vlastnosti vyžadoval i od svých žáků. Získal si tím respekt, obdiv i uznání nejen u nich, nýbrž i u svých kolegů a spolupracovníků.
Josef Čáp byl učitelem tělem i duší a to i přes hendikep nedoslýchavosti významně mu komplikující práci. Po dosažení důchodového věku ještě 4 roky přesluhoval - nemohl se se svým oblíbeným povoláním snadno rozloučit. Ne snad proto, že by se v důchodu mohl nudit. Byl manuálně zručný, pracovitý, staral se o provoz rodinného domu, o zahradu, chatu na břehu Lužnice, pomáhal rodinám svých dcer při rekonstrukcích jejich domů. Jeho největším koníčkem, jemuž věnoval hodně času, bylo včelaření.
Všem těmto jeho aktivitám učinila před deseti lety náhlou přítrž mozková příhoda, která ho prakticky natrvalo upoutala na lůžko.
Josef Čáp vždy jednal přímo, čestně, byl spravedlivý, měl vytříbený smysl pro humor, nechyběl mu smysl chápat problémy druhých. Byl vzorem v pracovní morálce a znám skromným způsobem života. A hlavně - na jeho rady a doporučení se vždy dalo stoprocentně spolehnout.Loučím se s kolegou Josefem Čápem s hlubokým uznáním jeho práce, s hlubokým uznáním jeho vztahu k lidem, jeho skromnosti a odpovědnosti. Ztratili jsme přítele, kolegu a učitele, na něhož nelze zapomenout.
Vzdejme čest jeho památce!"
Bechyně 9. 2. 2016, Ing. Ladislav Sviták
Rodák z Nemanic u Českých Budějovic. Vyučil se v hrnčířské dílně bratří Štěpánků v Hrdějovicích a v keramické továrně Keras v Bechyni. V roce 1948 absolvoval bechyňskou školu a dále studoval u profesora Eckerta na UMPRUM v Praze. V letech 1953 – 1964 pracoval jako výtvarník v Keramických závodech v Bechyni, kde vytvářel modely figurální keramiky.
V letech 1964 – 1985 pracoval na keramické škole v Bechyni jako učitel kreslení a modelování, od roku 1967 zastával funkci ředitele školy. V roce 1985 byl jmenován profesorem pro keramiku a porcelán na VŠUP v Praze, kde působil do roku 1990.
Byl jedním ze zakládajících členů mezinárodních keramických sympozií v Bechyni (účastník v letech 1966 – 1971). Pracoval také jako sekretář nadace Mezinárodního sympozia keramiky v Bechyni, v roce 1972 byl přijat za řádného člena Mezinárodní keramické akademie v Ženevě. Mnohokrát vystavoval doma i v zahraničí, zabýval se také využitím keramiky v architektuře (plastiky, fontány, dekorativní stěny).
(Zdroj: Sklář a keramik 99, číslo 7 – 8/1999, str. 233, J. D.)
Narodil se v roce 1944, školu absolvoval v roce 1963. Po vojně složil zkoušky na AVU a začal studovat sochařinu u docenta Jiřího Bradáčka, kamenosochařské řemeslné postupy si osvojoval v dílně Josefa Špačka. Od roku 1971 soustavně spolupracoval s Jindřichem Wielgusem, který jako vyučený řezbář nechával realizovat své sochy v kameni, ale často také ve dřevě. V roce 1980 získal možnost pobývat na Akademii di belle arti v Perugii u profesora Bruna Orfeiho, což mělo pro jeho tvorbu zásadní význam a vytvořil řadu svých stěžejních děl.
Ladislav Janouch je účastníkem četných sochařských sympozií, realizoval řadu veřejných zakázek (např. socha tenisty na pražské Štvanici aj.). Jeho dílo je živé, Ladislav Janouch je aktivní i v současné době.
Ze vzpomínek Ladislava Janoucha:
"...První ročník v Bechyni měl své zvláštní kouzlo. Bylo to mnoho nových dojmů najednou. Trochu strach, trochu napětí a hlavně atmosféra, která díky studentům na škole panovala. Bydleli jsme na internátu ve vile Slávii, odděleni od starších ročníků, ubytovaných v bývalém penzionu Elektra, a od děvčat bydlících v bývalém klášteře. Celé to spojovala společná zahrada s nádherným výhledem na Lužnici, na bechyňský most a na Zářečí. Z romantického opojení jsme bývali vytrhováni staršími ročníky. Dnes by se pravděpodobně řeklo, že to byla šikana, ale my jsme to brali jako hru, do které patříme a ve které samozřejmě jako starší budeme pokračovat také. Silně ovlivněni čtvrťáky z osady Zlatý klíč, především Miky Ryvolou, založili jsme rovněž osadu. Z našeho ročníku v ní byl Karel Brom, Pepa Havlíček a já.
Nechápu, jakým způsobem se nám podařilo k této činnosti získat nejhezčí děvčata z ročníku druhého (Zdenu Bustovou, Alenu Lorencovou či Evu Bočkovou). Přiznávám, že je mi to záhadou dodnes. Pravděpodobně to bylo kouzlo oněch dvou zmíněných mladíků. Chodili jsme do přírody v okolí Bechyně (do Židovy strouhy, ke Smutnému potoku a jinam). Naše osada neměla dlouhé trvání. Rozpadla se vyloučením Karla Broma ze školy."
Z učitelů si nejvíce váží doktora Staška:
"...Doktorova vitalita a paměť byly vždy fenomenální. Několika generacím studentů dokázal i po mnoha letech, když někoho z nich potkal, říci jeho jméno, bydliště a datum narození. Stašek prostě byl jakýsi otec všech keramiků."
(Zdroj: Zoubek Václav: Sochař Ladislav Janouch, Rabasova galerie Rakovník, 2002)
VITÁLNÍ SEDMDESÁTNÍK NEODPOČÍVÁ
To, že se bude věnovat umělecké profesi, věděl modřanský rodák a patriot Ladislav Janouch vlastně již odmala. Výtvarné umění ho podvědomě přitahovalo, a tak studium na střední keramické škole v Bechyni (1959 - 1963) bylo logickou volbou. Po vojně v roce 1967 byl na druhý pokus přijat na Akademii výtvarných umění. Po přípravce vstoupil do nové sochařské školy docenta Jiřího Bradáčka. Akademický sochař Ladislav Janouch vystavuje samostatně a od roku 1973 se účastní řady kolektivních výstav doma i v zahraničí. Stejně tak je svými pracemi zastoupen v mnoha soukromých sbírkách po celém světě. 14. června 2014 se v plné tvůrčí síle dožívá sedmdesáti let. K jeho význačnému životnímu jubileu mu gratulujeme.
Vynikající český sochař dostal nabídky letos vystavovat v Rakovníku (Rabasova galerie) - od 17. dubna do 18. května, v Praze (Galerie ABF na Václavském náměstí 31) - od 29. dubna do 30. května a na Hluboké (Galerie Knížecí dvůr) - od 13. září do 3. října. „A teď jsem domluvil s ředitelem SUPŠ v Bechyni Jiřím Novotným malou výstavu v rámci 130 let školy. Jsem rád, že se tam mohu prezentovat. Bechyňská škola, kterou jsem vystudoval, letos slaví 130 let od svého založení a já mám také výročí,“ s úsměvem říká vitální jubilant. „Přestože jsem klasický sochař, který dělá s kamenem, dřevem a bronzem, do Rakovníku jsem mimořádně připravil keramické práce. Z celého tvůrčího období jsem převedl do keramiky asi dvacet soch, které jsem tam vystavil. Obě výstavy jsou taková moje pocta bechyňské škole. Pražská výstava je zaměřená hlavně na kámen a na Hluboké představím průřez svojí tvorbou. Takže každá expozice má svůj specifický charakter.“
Co pro vás osobně bechyňské působení znamenalo?
Byla to nejúžasnější léta mého mládí. Bechyně sama o sobě je krásné městečko vysoko nad Lužnicí. Holky byly ubytované přímo v klášteře, kluci v hotelu Elektra a mezi tím byla klášterní zahrada. Setkávali jsme se v zahradním altánku a hráli na kytary a zpívali. Bylo to kouzelné období. Genius loci Bechyně na nás zapůsobil fantasticky.
Navíc na tamní vyhlášené škole studovala řada zajímavých lidí. Můžete zavzpomínat na některé spolužáky?
Mě třeba na kytaru učil Miki Ryvola, známý trampský skladatel a hudebník, který byl ve čtvrtáku, zatímco my jsme byli v prváku. Nemohu opomenout ani Karla Kryla, který byl o rok výš. S Karlem jsme záhy navázali přátelský vztah. Oba jsme rádi sportovali, přesto, že on byl poměrně malý, hrál velmi dobře basketbal a volejbal. Karel se mi svěřil, že jeho táta měl tiskárnu a tiskl pro význačného prvorepublikového nakladatele a filozofa Josefa Floriána. Shodou okolností pro tohoto nakladatele můj otec překládal polské básníky. Porozuměli jsme si, Karel mi důvěřoval a dával mi číst svoje básně. To byly texty jeho pozdějších písní. Byla to sice výtvarná škola, ale bylo zajímavé, že všichni jsme tam nějak tíhli k hudbě, poslouchali jsme Radio Luxembourg, lidově zvané Laxík. Toužil jsem založit kytarovou skupinu, takže jsem později učil mladší kluky na kytaru. Nakonec se to podařilo a dokonce v roce 1961 jsme v Pikovicích vyhráli - byla to taková první Porta, jmenovalo se to Zpívající Pikovice. Dokonce jsme vystupovali i v Modřanech. Tenkrát mi nabídl jeden člověk, jestli bychom nechtěli hrát v Semaforu, kde hledali skupinu mladých lidí. To se později podařilo spolužáku Viktoru Sodomovi. Jenže já to odmítl, protože jsem chtěl studovat sochařinu. Už od třeťáku jsem přestal hrát na kytaru a soustředil jsem se na svoji budoucí profesi. Jenže jsem se napoprvé na vysokou školu nedostal. Tenkrát to bylo běžné. Zájem byl velký a jenom dvě školy - UMPRUM a Akadenie. To nebylo jako dnes, kdy pomalu v každém krajském městě je vysoká škola, která produkuje výtvarníky.
Proč jste nakonec opustil keramiku a začal se věnovat hlavně sochařině?
Od keramiky jsem k sochařině utekl proto, že keramika má přeci jen blíž k dekoraci. No a mně více vyhovovala práce v tvrdých materiálech, jakými jsou kámen a dřevo.
Často pořádáte společné výstavy. Jak se vám spolupracuje s dalšími kumštýři?
Rád pořádám výstavy s malíři, protože pro sochaře se to velmi dobře doplňuje. Třeba s Josefem Velčovským jsme uspořádali již sedm výstav. Konvenujeme si, každý máme svoji vlastní tvorbu, vysloveně se neovlivňujeme. Ale jaksi to ladí dohromady. Totéž platí i o Aleši Knotkovi, s nímž právě vystavuji v centru Prahy. Vždycky, když se to nainstaluje, tvoří to kompaktní celek. Aleš má oblíbené pastelové barvy a zvláštní filozofii, kterou do svých obrazů ukládá. Pepa je zase poetický surrealista s erotickými náměty. A výjimečný fotograf Ivan Král zase úžasně ztvárnil Prahu a Šumavu, kterou dokáže barevně zvýraznit. Právě s ním budu mít výstavu na Hluboké. No a s Pepou Velčovským plánujeme společnou akci příští rok na Chodovské tvrzi, kdy on pro změnu bude mít 70 let.
Jaroslav Kňap (rozhovor s L. Janouchem pro noviny MČ Praha 12, květen 2014)
Bechyňský rodák, absolvent školy z roku 1947. Po škole pracoval rok v Kerasu v Bechyni, v letech 1948 – 1951 studoval u profesora Eckerta v ateliéru pro keramiku a porcelán, v letech 1953 - 1954 (po vojně) se na UMPRUM vrátil, ale do ateliéru užitého sochařství profesora Jana Kavana. Po absolutoriu tam ještě jeden rok zůstal jako čestný student a potom tři roky jako aspirant.
V roce 1957 vstoupil do nově se tvořící skupiny M 57, což bylo významným mezníkem v jeho osobním i uměleckém životě. Skupina měla označení M podle ulice Makarská a 57 podle roku vzniku. Jejími členy byli kromě Radko Plachty malíři Josef Jíra, Ladislav Karoušek, malíři a grafici Jiří Rada, Jaroslav Šerých a Vladimír Tesař a sochaři Valerián Karoušek, Jiří Novák a Mojmír Preclík; některých výstav skupiny se účastnil i malíř Vladimír Komárek.
Od roku 1964 se věnoval kromě volné sochařské práce (realizace soch pro veřejná prostranství v mnoha městech v Čechách i na Moravě) i práci restaurátorské (Zvíkov, Praha, Bechyně - Jan Nepomucký v Zářečí a na náměstí).
V Bechyni měl soubornou výstavu v roce 2005. Byla na ní vystavena i "Hlava O. Š." (1958). Jaroslav Šerých o ní napsal: "Je třeba připomenout, že existuje velmi krásný sochařský portrét Olgy Šplíchalové. Svědčí nejen o dovednosti autora, svědčí též o Radkově přirozené skromnosti. Olga Šplíchalová je totiž naše první dáma Olga Havlová v 60. letech. Dovedete si představit, kolik rozruchu by s takovým portrétem udělal leckdo jiný?"
„…jeho tvorba je a byla ve své většině vázána ke světu ženy. Radkovy sochy, které poetickým způsobem vyjadřují i tajemná vrstvení erotického světa, jsou dedukce výtvarně umělecké čistoty. Ani jeho kresby nejsou nikdy plytké a bezúčelné vulgarity, jaké přinesl gulášovitý a většinou naturalistický postmodernismus. Radko Plachta hledá a nachází sumární jednoduchou linii, věčnou a neměnnou, jako je ve své podstatě i neměnný zdroj jeho tvorby…“ (Jaroslav Šerých)
(Zdroj: Radko Plachta: Sochy, Bechyně 2005; sborník k výstavě R. Plachty v AJG Bechyně)
"Můj táta měl výtvarné nadání. Ale v jeho době (narozen 1898) byl umělec pro ostatní jen komediant bez jistého výdělku a nastoupit uměleckou dráhu znamenalo mít také odvahu, což můj otec ani jeho rodiče neměli, proto pokračoval v rodinné ševcovské tradici.
Nezůstal však pouhým ševcem, byl i výrobcem nové, hlavně dámské obuvi, kterou dodával převážně do Prahy. Pamatuji si na jeho cesty do Prahy, dvakrát týdně, se zbožím a na nákup materiálu; hlavně jsem se však těšil, jaké nápady a návrhy přiveze. Vždy to bylo po průzkumu u konkurence něco nového, módního, a do týdne byly nové vzory realizovány. Nebylo to jednoduché, rozkresy třeba dámských páskových lodiček byly takřka uměleckou prací.
Když se rozhodovalo o mém vzdělání a povolání, měl táta pro mě pochopení a fandil mi oproti maminčině záměru vystudovat gymnázium nebo zemědělskou školu, „hnojárnu“, jak se u nás říkalo. Šel jsem tehdy po čtvrté třídě měšťanské školy na Státní odbornou školu keramickou v Bechyni v roce 1943. Než jsem začal do této báječné školy chodit, navštěvoval jsem kurzy kreslení a modelování, které vedl profesor Bohumil Dobiáš a profesor Antonín Smíšek. Bohužel byla škola od listopadu 1944 do května 1945 uzavřena. V té době místo totálního nasazení jsem se tehdy u táty učil ševcovskému řemeslu a po válce jsem pokračoval ve škole, kterou jsem absolvoval v roce 1947. S láskou a úctou vzpomínám na mnohé učitele, z jejichž výuky jsem čerpal ve svém dalším uměleckém úsilí (Bohumil Dobiáš, Antonín Smíšek, Josef Šimák, Bohuslav Burian, Miroslav Petrů, Luboš Kopáč, František Kyncl, ti především).
V dětství byl mým kamarádem i Mirek Valoušek, kterého jmenuji proto, že jeho otec, akademický malíř Karel Valoušek učil kreslení na keramické škole. Jeho práce mě u nich doma fascinovaly, a tak jsem na otázky dospělých, čím chci být, odpovídal: „Chci být panem Valouškem“.
Ta touha být malířem mě neopustila, po keramické škole jsem se hlásil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze k profesoru Karlu Svolinskému. Na moji žádost škola odpověděla, že nemám požadované vzdělání s maturitou (tehdejší keramická škola byla tříletá bez maturity). Byl jsem velmi zklamán; nastoupil jsem do akciové společnosti Keras v Bechyni, kde jsem se mnohému přiučil a poznal fajnové lidi.
Maminka mezitím zjistila, že na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze byl založen ateliér keramiky a porcelánu profesora Otto Eckerta, který do svého ateliéru přijímá přednostně žáky s odborným vzděláním. Koncem roku 1947 jsem udělal dodatečné zkoušky a byl jsem přijat.
Mé studium na této škole začalo 12. 1. 1948, což bylo „na poslední chvíli“, protože po „únoru“ bych se jako syn živnostníka a „vykořisťovatele“ nikdy na školu nedostal.
Byl jsem v tomto novém začínajícím ročníku ateliéru jediný keramik, k tomu ještě malíř. Profesor Otto Eckert si mě oblíbil, počítal se mnou jako se svým asistentem, ale podmínkou byl vstup do KSČ. Na to jsem nepřistoupil, navíc jsem cítil, že s v jeho ateliéru už nic nového nenaučím. Také jsem v té době chtěl být sochařem, studium jsem raději přerušil a šel na vojnu, kde jsem strávil dva roky, hlavně ve „slavných“ Milovicích.
Po návratu mě čekalo nepříjemné jednání s profesorem Eckertem. Mezitím jsem hovořil i s profesorem Janem Kavanem, který vedl speciální ateliér užitého sochařství, a ten mi nabídl, že bych k němu mohl přestoupit, ale s podmínkou, že si přestup zařídím sám. Podařilo se a jsem dodnes rád a přesvědčen o svém správném rozhodnutí. Čas strávený v tomto ateliéru mi přinesl mnoho uměleckých a lidských zážitků, mnoho kamarádů, známostí. Po absolutoriu v roce 1954 jsem ještě absolvoval čestný rok 1954/1955.
Pak jsem se protloukal všelijak, mnohokrát jsem si vzpomněl na to „jisté“ od táty a od dědečka, ale nepolevil jsem. Pan profesor Jan Kavan mi nabídl také aspiranturu (1958 – 1961). Na profesora Jana Kavana vzpomínám rád, s úctou k jeho sochařině i lidskému přístupu k nám studentům, později ke kolegovi výtvarníkovi a celé mé rodině. Však nám také vzájemné přátelství vydrželo až do jeho smrti.
V roce 1957 vznikla tvůrčí skupina M 57, které jsem se stal členem. Byl to velký mezník v mém životě. V povídání mých kamarádů je vše obsaženo, takže se nebudu opakovat.
V roce 1964 jsem se díky sochaři M. Kolářovi dostal k restaurátorské práci, a tak kromě vlastní tvorby jsem dělal tuto časově a fyzicky náročnou práci, ale můžu říct, že rád. To bylo svatých, co mi prošlo rukama! Mnohokrát mi i pomohli, alespoň tomu věřím.
Byl jsem vždy na tomto světě rád a měl jsem štěstí na prímové lidi, na kamarády. Asi proto, že jsem nenapravitelný optimista. Když jsem se potkal se zlem, brzy jsem na ně zapomněl, nebo jak říká moje žena, strčil jsem hlavu do písku jako pštros a neviděl to zlé a nepříjemné.
Děkuji všem přátelům a blízkým za jejich kamarádství a pomoc ve svém dosavadním životě.
Věnuji mé Andulce."
Radko Plachta, Bechyně 2005










Ukázka prací Radko Plachty (výstava ve škole 14. 11. - 14. 12. 2012; celý článek ZDE)
SKUPINA M 57
"Předkládáme soubor své práce v době, která jeví nesporné známky otřesenostiuměleckých kritérií. Souvislý vývoj českého moderního výtvarného umění byl porušen. Mnozí umělci reagovali na předchozí výtvarné údobí protikladným, často neodůvodněným a nedostatečně zažitým modernistickým projevem. Cítíme naléhavou potřebu upřímnosti a pravdivosti jak obsahové, tak i formální. Upřímnost za těchto okolností stává se pro nás kritériem. Nechceme iluzi, ale pravdu. Nechceme vytvářet díla zakrývající svou formálníd okonalostí prázdnotu nebo vypočítavé pokrytectví.
Hlásíme se k odkazu naší i světové moderny a chceme se tudy dobrat principu českého výtvarného projevu, jehož nejvyšší kvality v historii představuje naše gotika.
Moderní umění je pro nás záležitostí slohovou. Nebudeme nalézat nové formy jenom proto, aby byly nové, ale po příkladu zakladatelů moderního umění a v logickém navázání na ně hledat tvar pro vyjádření nového obsahu. Tak, aby barva a tvar, hmota i sen, byly odrazem myšlení dnešních lidí, lidí dvacátého století. Jsme přesvědčeni, že jedině prožitek a vlastní poznání opravňuje umělce k hledání novotvaru. Tento přístup k věci vylučuje úzce intelektuálské stanovisko, exkluzívnost formy, povrchní došenost a neodůvodněnou výbojnost.
Nikdy nelze odloučit občanský život od tvoření nebo naopak. Jsme přesvědčeni, že umění je a vždy zůstane především otázkou charakteru. Neuzavírejte naši práci do předem připravených škatulek výtvarných názorů a nezavírejte tím obrazům a sochám ústa dříve, než k vám promluví. Nechtějte býti vždy jen účastníky senzací.
Stavíme se svou prací tváří k lidem, s nimiž sdílíme dny a vteřiny našeho života."
(Z katalogu 1. výstavy M 57 v Nové síni v Praze, duben 1959)
VÝSTAVY SKUPINY M 57
- 1959 - Praha (Nová síň)
- 1960 - Praha (Galerie Václava Špály), Liberec (Oblastní galerie)
- 1961 - Cheb (Chebské muzeum)
- 1962 - Praha (Nová síň), Mladá Boleslav (muzeum)
- 1965 - Praha (Nová síň)
- 1969 - Praha (Nová síň)
- 1970 - Bratislava (Galéria M. Bzovského)
- 1997 - Malá Skála (Galerie Boučkova statku)
- 1998 - Trutnov (Galerie města Trutnova)

Výtvarná skupina M 57; Radko Plachta ve druhé řadě vpravo.
VÝSTAVA SKUPINY M 57 V TRUTNOVĚ 1998
"Generace umělců, která končila své odborné vzdělání a vstupovala do výtvarného života na počátku 50. let, byla poznamenána osudovými společenskými proměnami více než kterákoliv jiná. Okupace, pak krátké období pokusů o navázání na umění české meziválečné avantgardy a opětovné přerušení v letech tuhé "sorely". Oficiálně vyžadované dogmatické přehodnocování české výtvarné tradice a vynucovaná služebnost umění totalitnímu režimu nalomily charakter mnohých tvůrců, kteří se přizpůsobili a přešli na pozice existenčně výhodnější.
Pro mladé autory, kterým navíc nebylo záměrnou izolací ani dopřáno poznat soudobé umění světové, to byla situace nepřijatelná: "Věděli jsme přesně, co nechceme, ale nevěděli jsme dost jasně, co chceme.". Názorově spříznění tvůrci se sdružovali v uměleckých skupinách (např. MÁJ, ETAPA, TRASA, UB 12 aj.). V nich, v prostředí dostatečné umělecké svobody a vzjemné tolerance, mohli jednak o něco lépe čelit mocenským tlakům, jednak se vzájemně inspirovali vlastní tvorbou.
Jedenáct (později jen deset) malířů a sochařů, kteří se před čtyřiceti lety začali scházet v Makarské vinárně na Malé Straně, dalo vznik skupině MAKARSKÁ 1957 - M 57. Pod tímto symbolem vystavovali až do roku 1970, kdy byla činnost skupiny "normalizačně" zlikvidována.
Od prvních výstav bylo zřejmé, že jsou to vyhraněné osobnosti, a tak se jejich výtvarný projev vývojem a zráním během dalších let ještě více rozrůznil. Od děl víceméně popisně zobrazujících skutečnou podobu světa až po díla, v nichž se přímá souvislost s realitou ztrácí a kde hlavní sdělení přinášejí vztahy barev a tvarů. Od poloh lyrických k meditativním či silně expresivním v barevné i tvarové nadsázce a deformaci. Cílem jejich tvorby nebylo (většinou) dílo jako tržní zboží, ale dílo jako prostředek osobité výpovědi autora o jeho vlastním vidění a chpání světa, v němž žijeme."
(Jindřich Eliášek: Katalog výstavy M 57, Galerie města Trutnova, 1998)





